Akka Magic World

Šok! Docela dost učení… a na to jsem si zvykala ještě následující 3 roky

Nevěřili byste s kolika pětkama se dá projít do dalšího ročníku. Naštěstí jsem si je rozdělila do všech předmětů, takže výsledek na vysvědčení nebyl tak strašný. No ale musím říct, že dohromady jich bylo za celý prvák…. kolem 35 Procentuálně na tom měla největší podíl matika, fyzika a hudebka

Film z roku 1999. Knížku jsem četla asi před 2ma lety. Film se drží knižní předlohy poměrně věrně. Akorát Marlu jsem si nepředstavovala v tam démonickém podání, jako ji předvedla Helena Bonham Carter (mimo jiné jsme ji mohli vidět třeba v Harry Potterovi 5 - Bellatrix)
Musím pochválit Brada Pitta. Nikdy jsem ho nepovažovala za nijak výjmečného herce. Ale tady byl poměrně přesvědčivý.
Ještě teda ten závěr jsem si při čtení knížky představovala jinak. Ale jak říkám, krom pár detailů… super

Životní motta jsou na světě, dle mého názoru, proto, aby zjednodušila komplikované, usnadnila nesnadné a ospravedlnila neospravedlněné. Jsou to takové tenké nitky, které nás vedou temnou chodbou až do cíle.

Já sama jsem si v životě vytvořila už nekolik takových “nitek”:
1) Kdo nic nedělá, nic nezkazí -  ideální proti stresu. Aneb Jak v klidu prožít život… Když se něco nepovede, pronásledují nás akorát tak nadávky, na nadávky odpovídá naše tělo stresem a stres, jak je známo, zapřičiňuje zdravotní problemy, které mohou vést v kritických situacích až ke smrti. Chceš se vyhnout stresu? Řiď se mottem č. 1

2) Nezajímám se o to, co nemůžu ovlivnit - aneb ignorace jako životní styl! Toto životní heslo jsem vytvořila poměrně nedávno. Spočívá to v tom, že ignoruju dění ve světě. Neklid na Blízkém východě? Nezájem. Co já s tím?
Lidi se mě ptají, jak můžu žít bez tak “zásadních” informací. Já říkam: “Úplně v pohodě!” Asi jako když Dr. House byl dotazován, jak může léčit pacienta bez toho, aniž by ho viděl. On odpověl: “Jednoduše, protože je mi ukradený.”
Navíc tyto zprávy mě dycky jen šokují a stresují. Já, citlivá duše, se jednoduše nemohu dívat na ty hrůznosti co se dějí!

Dneska, když jsem čekala před posluchárnou, než někdo odemkne dveře, tak jsem měla čas dívat se kolem sebe. Nedaleko ode mně stál nejaký zvláštně vypadající kluk. Hned jsem si vzpomněla na svou spolubydlící, která mi onehdy znechucená vyprávěla, jak vypadá typický student Přírodovědecké fakulty…

U nás na FF vypadá typický student asi takto: Svetr barevně laděný do šedé nebo černé, následují nejlépe nějaké mrkváče - buď mendžestráky nebo rifle - toto naznačuje oblibu ve výrobcích ještě z totalitního systému. 
Studentky jsou pravým opakem - většinou jsou pěkně, slušně a moderně oblečené, vlasy upravené (minimálně pravidelně myté).

Přírodovědecká Fakulta -U dívek i chlapců se vyskytují podobné znaky, a to: Neupravené vlasy (pravidelně nemyté). Oblečení situované do přírodních materiálů, pokud možno tak batoh z režného plátna, který se dle jejich názoru hodí i jako doplněk ke společenskému obleku (například do divadla). Několik let intenzivně používané tenisky. V zimě jsou to pohorky. Hnědé nebo lépe hnědozelené sportovní kalhoty, které laik nosí primárně na horské túry. Svršek tvoří zpravidla barevná bunda. Oblíbenými barvami jsou zejména červená a oranžová.

Příběh založen na skutečných událostech

Jestli někdo může podat informace o typických studentech z jiných fakult tak šup s něma do komentáře

Sama samotinká jsem poprvé v životě jela do zahraničí. Žádní kamarádi. Moje garda stovky kilometrů daleko… V té době jsem si tu skutečnost asi ještě moc nepřipouštěla, ale šlo do tuhého.
Přiřadila jsem se ke svému oddilu 36. Rozloučení s maminkou…  A hurá do letištní haly. Postupně jsme se přesunuli do fronty na odbavení. Přede mnou nějaká slečna, tak jsem chtěla hodit řeč. Všichni mi připadali takový vyplašení (já v té době jsem si to stále nepřipouštěla). Po prvních pár větách s novou kamarádkou (má nynější nejdražší Jani) jsem si řekla, že je to asi banda sucharů: “To budou teda 3 týdny… “.

Pak se mi v řadě připletla do cesty nějaká děvčica. Vypadala nějak plaše. Jsem si řekla, že tu asi nikoho nezná a stydí se. Tak jsem ji zdvořile pozdravila a zeptala jsem se, jestli už někdy jela na MK (pouze zdvořilostní fráze, abych navázala konverzaci). Slečna se na mě podívala, jak kdybych ji plivla do tváře a zároveň šlápla na nohu, a se znechuceným výrazem se ke mě otočila zády. Chvíli jsem jen tak čuměla a snažila jsem si to nějak vysvětlit. Bohužel mě nic nenapadlo. Po sléze jsem se vrátila k mým “suchým” kamarádkam. Tam jsem měla jistotu normální odpovědi A všichni jsme se společně ”nalodili” do letadla. Po chvilce čekání (asi hoďka) jsme se konečně vznesli do vzduchu a letěli jsme vstříc třem týdnům válení se u moře…